Materiály používané k výrobě rukavic nazýváme useň / kůže a rozdělujeme je následovně na:

• KOZLEČINY

- to jsou kůže z kůzlat, která se živila pouze mateřským mlékem
- jedna z nejlepších surovin pro rukavičkářské usně
- mají jemný, hladký líc s přilnavým chlupem, o nejvhodnější pro dámské jemné rukavice

• ROČKY
- kůže z ročních kůzlat, živených rostlinnou stravou
- jsou stále jemné, ale líc je výraznější, zrnitější
- vhodné pro dámské i pánské rukavice

• KOZINY
- kůže z dospělých koz se členitým a výrazným lícem
- vhodné na výrobu pánských rukavic a po speciální úpravě činěním a dokončením na rukavice armádní či pro zásahové složky

• KOZLOVICE
- kůže z dospělých kozlů starších 1 roku
- nevhodné na výrobu rukavic z důvodu malé tažnosti materiálů
- vhodné na pracovní rukavice

• JEHNĚTINY
- kůže z mladých jehňat, která se živí mateřským mlékem, nebo také kůže ze starších jehňat, až jednoročních, která se živila i rostlinnou potravou
- jehnětiny dávají usně jadrné, pevné, s hladkým lícem jemnějším než u kozin

• VEPŘOVICE
- nejvhodnější ze středoamerických a jihoamerických divokých vepříků “PECCARY”
- mají výrazný líc s řídkými póry, které však nepronikají celou kůží. Nejlepší surovinou pro rukavičkářské usně jsou kůže maďarských vepřů “bagounů”, ty mají ozdobný líc podobný “PECARRY”

• TELETINY
- jsou kůže z telat, která se živila mateřským mlékem
- dále se brousí na usně “mocheto”
- jsou to usně s jemně obroušeným lícem, ale i napa (= kůže s hladkým lícem)
- používá se k výrobě sportovních nebo pracovních rukavic

• KŮŽE Z LOVNÉ ZVĚŘE
- srnčiny, jelenice, dančiny, kamzičiny, sobiny a kůže z gazel a antilop
- všechny tyto kůže jsou tenké, avšak velmi poškozené průstřely, poškrábáním a uhry.

Technologie výroby rukavičkářských usní

Výroba rukavičkářských usní je odvětví koželužství. Rukavičkářské usně jsou ze všech druhů usní nejměkčí a nejtažnější. Krátce Vás provedu jednotlivými kroky zpracování kůže na useň. Je to složitý postup s použitím mnoha chemických látek v průběhu procesu.

Námok – první koželužská operace při zpracování kůže na useň, účelem námoku je přivést kůži přibližně do takového stavu, v jakém byla po stažení ze zvířete, vrátit ji to množství vody, které z ní bylo odstraněno při konzervaci, odstranit z kůže rozpustné bílkoviny, zbavit kůži nečistot a hnilobných bakterií i konzervačních prostředků.
Odchlupování – technologie je pocením, enzymy, loužením v hydroxidu vápenatém, natíráním, vše se provádí v betonových jámách, nyní v betonových (dřevěných) hašplích (hašple jsou vany s mlýnkem uvnitř, do kterých se kůže nahazují částečně rozmočené); rozmáčené kůže se nahazují do připraveného louhu.

Dalšími kroky jsou opracování holiny (kůže zbavená chlupů) mechanicky – odchlupování, dále mízdření, orážení, vážení, štípání, a srážení líce. Pokračujeme odvápněním, mořením a odtučněním. které se provádí chemicky.

Piklování holiny je proces, jímž se kůži dá kyselá reakce a přídavkem soli se zabrání jejímu zbobtnání. Jejím účelem je dokončení odvápnění holin, definitivní přerušení mořícího účinku enzymů, příprava holin pro činění, hlavně pro chromočinění. Holiny se piklují v sudech.

Následuje činění = vydělávání kůží; na mokré dílně se pracemi připraví holina, která je spletí kožních vláken a jejich svazečků, základní přirozené vlastnosti holiny jsou pevnost, měkkost a ohebnost. Holina je kůže zbavená chlupů.

Schopnost vyčinit holinu na useň mají látky, které označujeme jako činiva, a to následovně:
• činění anorganickými sloučeninami, solemi hliníku, solemi chromu, solemi zirkonu
• činění organickýmí sloučeninami – rybím tukem, rostlinnými tříslovinami, syntetickými tříslovinami = syntany, aldehydy, sulfochloridy parafinu a pryskyřicemi.

V praxi bývají tyto způsoby kombinovány, aby se zlepšila jakost, nebo aby se získaly nové vlastnosti výrobků. Kombinace látek může vypadat následovně:
• činění solemi hliníku a chromu
• činění solemi hliníku a chromu a třislovinami
• činění formaldehydem a rybím tukem
• činění formaldehydem a syntany

Chromočinění je činění chromitými solemi. Nejčastější způsob činění od roku 1858, chromité usně jsou měkké, pevné, s jemným lícem trvanlivé, stálé proti vodě a vyšší teplotě, dají se snadno barvit, bývají však méně tažné a méně hladké než usně činěné glazé činěním.

Glazé činění – přípravě holiny pro glazé činění je třeba věnovat velkou péči. Holiny se vyčinuji břečkou zvanou jirchářská jícha, hotové usně se nazývají jirchy. Jícha (= břečka) se připravuje se síranu draselného – hlinitého (kamence hlitého a chloridu sodného). Vlastní chromočinění je činění jednolázňové a činění dvoulázňové v obou způsobech se vyčinuje bazickými chromitými solemi.

Činění rybím tukem se nazývá zámišnictví, nejčastěji se vyčinuji rybími tuky kůže ze spárkaté zvěře srnců, jelenů, daňků, kamzíků, muflonů. Tato kůže se nazývá zámiš, přírodní zámišové usně mají charakteristickou světle žlutou barvu, jsou měkké, hebkého omaku, tažné a pórovité mají vysokou nasákavost jsou stálé vůči vodě a odolné proti alkalickým roztokům. Rukavice ušité ze zámišové usně se mohou prát v mýdlové vodě a nazývají se jelenice.

Useň získaná vyčiněním není ještě hotový výrobek, následující operace jsou předúprava a úprava.

Zde zahrnujeme přípravu usní k barvení, barvení samotné, mazání, vyrážení a sušení usní. Třídění usní k barvení je velmi důležitá operace, zde se usně třídí podle jakosti a vzhledu líce k vybarvení na druhy glazé, dogs, napa.

Barvení usní je velmi náročný technologický postup, požaduje se, aby jejich vybarvení bylo co nejstejnoměrnější, protože rukavičkářské usně nebývají tak často upravovány krycími barvami jako jiné druhy usní. Rukavičkářské usně jsou buď probarveny, nebo barveny jen na lícové straně, popřípadě barveny kombinací obou způsobů. Bílá jircha je polotovar, který se nedá přímo zpracovat na rukavice, ta se musí před barvením vybrožírovat/vyprat, dolikrovat, přečinit chromitými solemi, aby se zvýšila stálost proti vodě, následně dosušit a upravit. Tónování je operace v barvení usní.

Mazání a impregnace usní jsou operace zlepšující mechanické vlastnosti usní, po všech předchozích operacích zůstávají usně tuhé a málo ohebné. Při mazání se na jednotlivá vlákna usní obalí jemnou vrstvičkou tuku a pak se při sušení neslepí ani neztvrdnou. Usně, se potom snadno měkčí.

Následuje sled úkonů k dokončení rukavičkářské usně: impregnace usní, vyrážení usní, sušení usní, vlhčení usní, měkčení usní, broušení usní, potruhování, oprašování, kartáčování a česání usní. Klouzkování (zlepšení vzhledu usně) – do líce se vtírá klouzek, mastek, který zakryje drobné lícové vady usní, leštění usní, mazání líce usní.

Jednoznačná charakteristika rukavičkářských usní je předně jemnost, dokonalá měkkost, velká tažnost, a přitom dostatečná pevnost v tahu.

Rukavičkářské usně bývají zřídka upravovány krycími barvami, obvykle jsou pouze barveny anilinovými barvivy, aby tak zůstala co nejlépe zachována jejich přirozená kresba. Rozlišujeme následující druhy rukavičkářských usní:
• Glazé usně jsou barvené usně z lícové strany a s bílou rubovou stranou
• Dogs usně se vyrábějí z těžších kozlečin a z jehnětin, mají hrubší líc a menší tažnost než usně glazé, jsou probarveny na světlý odstín a poté od líce jsou barveny kartáčem
• Napa – tímto názvem jsou v dnešní době označovány všechny druhy probarvených rukavičkářských usní lícových. Vyrábějí se hlavně z usní činěných chromitými solemi.
• Chair je obroušená a upravená useň na rubové straně.
• Mocheto je useň s jemně obroušeným lícem, vyznačují se sametovým vzhledem a jemným omakem hojně využívané především pro luxusní rukavice.
• Zámišové usně jsou jelenice “ prací usně” vyrábějí se z kůží z lovné zvěře, známe pod názvem Jelenice, a jsou činěné jsou rybím tukem.

autor: Ludmila Osičková
zdroj: J. Tureček a kol.: Výroba kožených rukavic, 1959, J. Krška a kol.: Příručka rulavičkářského průmyslu, 1978, J. Tlapák: Rukavičkář a šička rukavic, 1965, B. Pazdera: Technologie, 1964, S. Dundr, J. Peterka: Rukavičkářské materiály, 1986